We ride Flanders 2024 Belgie - trasa 237 km

Na konci března se vydala skupina 5 cyklistů z České republiky do Antverp, aby se zúčastnila závodu Ronde de Flanderen. Čtyři z nás jeli nejdelší možnou trasu v letošním roce vypsanou na 237 km a z toho byli tři zástupci našeho CK klubu Robert Zápotocký, Robert Majer a Jiří Voráček (trochu budu předbíhat, ale z ČR jsme byli jediní účastníci dlouhé trasy, kteří jí dojeli až do cíle). Celou tuto akci si vymyslel Robert Zápotocký a tak nějak nás do toho uvrtal (musím říct, že zážitek to byl nezapomenutelný), tedy mu tímto děkujeme za tento nevšední závod.

Den před závodem v cílovém městě Oudenaarde probíhala registrace. Vše bylo ideální (na podmínky Belgie v březnu až nečekaně). Teplota kolem 15 a i svítí slunce. Říkáme si, že takhle by to mohlo být super. Sem tam přeháňka nevadí, ale přesto si Jirka raději kupuje pláštěnku v místním stánku. Co kdyby 😁. Lidí je tu mraky (dle startovních čísel téměř 12.000 startujících). To bude mazec.

Den D - den závodu.

Po probuzení v 5 hodin koukáme ven a mírně vlhko. Super. Než se ovšem nasnídáme tak se venku rozprší a je tam mokro tak, že si pláštěnku i nepromokavé návleky na boty bereme hned na sebe na pokoji a vyrážíme na start. Naštěstí nefouká a je kolem 8 stupňů. Předpověď nám říká že by mohlo pršet tak 2 hodinky. To by šlo. Start, na to že tu bylo skoro 2.500 závodníků (start dlouhé trasy v Antverpách – ostatní trasy startovali v Oudenaarde) proběhl celkem hladce, pouze u zúžení při vjezdu do tunelu čekáme pár minut. S Robertem Z. se na startu nenajdeme jedem tedy ve dvojicích. Ihned na startu má Robert Z. pád a přední převodník do konce závodu už nepřehazoval a zůstal na velkém převodu. S tím měla problémy i zadní kazeta (nešlo přehodit na nejmenší pastorek). Fungovaly tedy defacto jen ty nejtěžší převody. Po půl hodině hlásí Robert M., že má v botách mokro. Jirka se toho samého pocitu dočkává o 20 minut později :⁠-⁠)

Jedeme celkem svižně a přejíždíme ze skupin do dalších a dalších (samozřejmě dopředu). Pak, když čekáme než projede vlak, který nám kříží trať, Jirka raději trochu utahuje brzdy. Nějak cítí že mu zadní přestává brzdit. Na bufetu 94 km po startu po doplnění jídla a pití znovu utahuje, ale zjišťuje, že zadní špalíky už jsou na hraně a víc už to asi dotáhnout nepůjde. O pár km dál hlásí Jirka Robertovi M., že mu zadní kolo vůbec nebrzdí, přední už taktéž utaženo skoro nadoraz. Přesto, že už jedeme 4. hodinu, tak stále celkem dost prší. Ve sjezdech jede Jirka hodně opatrně a snaží se lehce brzdit zbytkem předních špalíků. Dostali jsme se do kopcovité části tratě, a tak Jirka na kopcích Roberta M. párkrát dojede, až mu nakonec říká aby jel, že musí na tom mokru sjezdy hodně opatrně.

Na 120 km Robert Z. částečně prorazil zadní bezduši. Sama se zalepila, ale byl bez vzduchu, a tak po ráfku dojel do cyklodepa a tam dofoukl. Když Robert M. ve sjezdu opět odjede a už se s Jirkou nesjedou, tak dostane Jirka nápad zavolat našim polovičkám, aby mu z auta vzali špalíky na karbony na místo, kde budou stát (podle předchozí domluvy vrchol Koppenbergu na cca. 188km). Jirka je v tu dobu skoro bez špalíků na 128 km. Nějak nevěří, že by to takto mohl dojet. Robert Z. na 140 km zjišťuje úplně nefunkční zadní brzdu (písek a bláto při brzdění udělalo své). Nicméně zde platí: "kdo brzdí, nezlepšuje se". Toto je tedy vlastně výhoda. Robert M. se také blíží k prvnímu prudkému kopci Muur van Geraardsbergen a při jeho výjezdu zjišťuje, že nemůže přehodit na nejlehčí převod (pikantní je, že původní kazeta 11-30 mu odešla týden před závodem, tak použil 11-28, ale reálně jel 11-26, což na těchto kopcích, fakt nestačí).

Na 145 km je bufet i se servisem. Jirka si říká, záchrana. Jenže je tu s tímto i jinými problémy strašně lidí a nechce tam mrznout. Tak si přední špalíky posune kousek nahoru, protože si všímá že je dole ještě trochu gumy. Výborně, zadní nefunguje už vůbec, ale přední ještě chvíli vydrží. Přijíždí pod nejprudší stoupání Koppenberg, kde je maximum 22% a mokré dlažební kostky s blátíčkem. Ovšem nejvíce nám všem vadí 500 metrů dlouhá fronta před výjezdem na kopec, kam pořadatelé pouštějí po skupinách a všichni tam za 15-20 minut čekání začínáme klepat kosu. Ve frontě na výjezd Koppenbergu dojel Robert M. Roberta Z. Stačili jsme si říct co nás dosud potkalo (Robert M. zmínil problémy při průjezdu zatáčkou, kdy mu uklouzlo přední kolo a pak vjetí do rýhy mezi panely – vše ustál. Robert Z. zase své technické problémy). Po vpuštění na kopec vyjíždíme cca do třetiny, kde nám kolo párkrát podjede a musíme jít pěšky. Ale to tam šlo tak 99% lidí. Když se stoupání začíná trochu narovnávat, tak se Robertovi M. i Jirkovi podaří nasednout a zbytek vyjet. Stoupání na Koppenberg (povrch mokré kostky s blátem, 14,3% průměr, 22% max). Robert Z. jej ani na jeho "nejlehčí" převod nezdolal, tedy vyběhnout bylo jediné řešení. Na to ale nejsou přizpůsobené tretry. Od té doby Robert Z. pravou tretru nebyl schopen zacvaknout do pedálu. Na konci kopce Jirku čeká záchrana. Holky špalíky mají, takže si je postupně vymění a teď věří, že pokud nebude nějaký jiný problém, tak dojede.

Robert M. sjede Koppenberg a když ve sjezdu vlítne na další dlážděný úsek uvolní se mu brašna s náhradními dušemi. Zastavit, vrátit se, namontovat (což se zmrzlými prsty, které vůbec necítí úplně nejde – čeká nás ještě hodně kostek – musí to proto udělat pořádně). Tady ho zřejmě předjíždí Robert Z. Zase se Robertové sjedou na konci tohoto nejdelšího dlážděné úseku, ale jen na chvíli Robert Z. má prázdné zadní kolo. Následuje další kopec, jak jinak s kostkami. Robert M. jej vyjíždí v kanálu na pravé krajnici, nahoře se kopec narovnává a už to docela jede, přichází výjezd z kanálku, podklouznutí předního kola a pád (kostky bolí). Nic zlomeného, kolo vypadá, že by též mohlo fungovat, jen ohnutá levá páka, odřeniny (jak kola, tak těla), ale jede dál.

Přestalo pršet a začíná vylézat slunce, takže Jirka sundavá pláštěnku. Alespoň ukáže týmový dres. Jirka má další problém, když zjišťuje, že když přestane šlapat, tak se mu svěsí celý řetěz. Nevadí, holt musí stále šlapat. Robert Z. na 215. km, když běžel svůj čtvrtý obdobný kopec, tak oddělal i druhou tretru a od té doby nebyl schopen zacvaknout do pedálu ani levou tretru. Oude Kwaremont vyjedeme v pohodě, ale poslední kopec Paterberg se také nedá za těchto podmínek vyjet, Robertovi M. to klouzne v poslední třetině kopce a Jirkovi těsně před vrcholem opět na blátíčku podjede párkrát zadní kolo a musí také pár metrů popoběhnout. Výběh Roberta Z. na tento kopec je jasný, tam nebyla jiná možnost. Naštěstí tady už nikdo nespadneme. Po tomto kopci už je to do cíle brnkačka. Poslední km do cíle si zazávodíme, kdy jako po startu přejíždíme do skupin, které vidíme před sebou. Jirka jde do konce před branou ještě do spurtu, aby stihl čas jízdy do 8 hodin ale pár sekund mu chybí. Chození v depech mu trošku pokazilo dosáhnout jeho cíl. Robertovi M. se tohoto cíle podařilo dosáhnout, možná i proto, že po závodě zjistil, že nemá zadní brzdu, resp. zcela chybí destičky a dokonce částečně i čelisti obložení, prostě zbylo jen část železa. Robert Z. sice také nesplnil svůj předzávodní cíl (dojet pod 8 hodin, ale s přihlédnutím ke všem výše zmíněným peripetiím + úžasnému počasí (8-10 stupňů + silný déšť většinu závodu), se skřípením zubů výsledek bere.

Přesto všechno co nás potkalo máme všichni obrovskou radost, že jsme to vlastně přežili a celkem obstojně dokončili za těchto okolností, podmínek a překážek.

Na závěr veliké poděkování našemu doprovodu (i na Koppenbergu pršelo) za podporu, support a fandění. Děkujeme Zuzce Zápotocké (i Zorce), Petře Majerové a Míše Voráčkové.